Nemá mozek, ale jeho IQ je 126

Lékař na britské univerzitě v Sheffieldu si v roce 1980 u jednoho ze studentů matematiky povšiml, že má poněkud protáhlejší hlavu, než je obvyklé. Poslal proto pacienta za věhlasným neurologem Johnem Lorberem. Mladík měl krátce před promocí, byl bystrý a jeho IQ dosahovalo nadprůměrné hodnoty 126. Výsledek vyšetření na tomografu však všechny šokoval: chlapec vlastně vůbec neměl mozek.
Jak to, že přežil?
O rok později profesor Lorber vystoupil na mezinárodní pediatrické konferenci a informoval vědce o tomto případu. Jeho sheffieldský pacient měl místo dvou mozkových hemisfér jen sotva milimetr silnou vrstvu mozkové tkáně pokrývající vrchol páteře.
Ukázalo se, že student v dětství trpěl vzácnou poruchou zvanou hydrocefalitida. Mozkomíšní mok vznikající v mozkových komorách běžně cirkuluje kolem ústředí našeho nervového systému a nakonec se vstřebává do krevního řečiště. Při této chorobě nemá možnost odtékat a zůstává v lebce. Jeho hromadění omezuje prokrvování našeho nejdůležitějšího orgánu a zvyšuje také nitrolební tlak, což u malých dětí vede k abnormálnímu zvětšování hlavy. Nemoc je zejména v prvních měsících života novorozence považována za smrtelnou. Mladík vyšetřovaný Johnem Lorberem však nějakým zázrakem onemocnění přežil bez jakéhokoliv zdravotního handicapu, a dokonce dosahoval vynikajících výsledků ve studiu.
Je jich více
Britský neurolog se takovými případy zabýval dlouhá léta. Vypátral několik set lidí s velice malými mozkovými hemisférami, kteří žili a vypadali jako jedinci s běžnou inteligencí. Mnozí z nich dosahovali v IQ testech hodnot nad 120, přestože lékaři jejich mozek vůbec nedokázali odhalit.
Případ ze Sheffieldu připomněl tehdy již deset let starý příběh jistého muže z New Yorku. Ten sice nevystudoval vysokou školu a nemohl se pochlubit akademickým titulem, ale za hlupáka rozhodně neplatil. Pracoval jako domovník, byl ve svém okolí velice populární a nájemníci si ho nemohli vynachválit. Spolehlivě prý vykonával rutinní opravy v domě, staral se o topení a ve volných chvílích si četl bulvární deníky. Když v pětatřiceti letech zemřel, pitva nařízená k určení příčiny smrti ukázala, že neměl téměř žádný mozek.
Jakou funkci má mozek?
Jak se může stát, že onen nejdůležitější orgán lidského těla je náhle tak postradatelný? Jedna z teorií soudí, že náš řídicí orgán má takový nadbytek funkcí, že i jeho malý kousek dokáže chybějící části nahradit. Ostatně podobně tuto situaci vysvětluje starý názor, podle něhož je kapacita mozku tak obrovská, že ji během života využíváme sotva z deseti procent. Pak by se dalo pochopit, že při trošce štěstí pacientovi zůstane právě ta desetina, která stačí k běžnému životu.
Jenomže nejnovější výzkumy už tento výklad vyvrátily. Hypotéza o deseti procentech pochází z třicátých let minulého století, kdy rozsáhlé části mozkové kůry ještě nebyly zmapovány a badatelé je označovali jako "mlčící". Dnes ale víme, že právě ony jsou spjaty s tak důležitými funkcemi, jako jsou řeč či abstraktní myšlení. Bez nich by se premiant školy asi sotva obešel.
Kde sídlí paměť?
Jak si zmíněný mladík ze Sheffieldu, který neměl mozek, mohl pamatovat vše, co ke studiu potřeboval?
Vždycky se přece soudilo, že paměť má fyzikální základ právě v našem řídicím orgánu. Ať už sídlí v nějaké jeho konkrétní části, nebo na základě novějších názorů - nemá konkrétní centrum a je uložena "všude a nikde".
Jedním z možných vysvětlení může být i teorie takzvaného morfogenetického pole, se kterou přišel v osmdesátých letech britský biolog Rupert Sheldrake. Podle ní každá událost, ke které ve vesmíru dojde, vytvoří v tomto poli svůj otisk. Přitom vznikne rezonance, kterou pak člověk může mimosmyslově zachytit. Mozek tedy neslouží jako úschovna vzpomínek, ale je pouze přístrojem schopným zprostředkovat přijetí obrazů vytvořených v minulosti.
Ale jak máme pohlížet na výše zmíněné případy lidí s úplně nepatrným obsahem lebky, avšak vysokou inteligencí? Zde by se zřejmě lépe uplatnila hypotéza význačného amerického vědce, profesora Karla Pribrama ze Stanfordské univerzity v Kalifornii. Ten je přesvědčen, že paměť je "rozprostřena" po celém mozku podobně jako prolínající se vzor hologramu a umožňuje vyvolat vzpomínky. Přičemž k udržení funkce tohoto orgánu stačí pouhá dvě procenta nervových vláken.
Teorie obou vědců jsou bezpochyby zajímavé, ale na to, abychom se přesně dozvěděli, jak pracuje naše řídicí centrum, si však ještě musíme nějaký čas počkat.
(red)Lze se obejít bez mozku?
Soudobá neurologie definuje mozek jako orgán plně řídící celé naše tělo. Dělí se na pravou a levou hemisféru, přičemž každá z nich plní svůj specifický účel. Levá polovina, nazývaná řídicí, zprostředkuje realistické a logické myšlení. Pravá polovina - intuitivní, je zdrojem kreativního a obrazného vnímání.
Náš ústřední orgán je plně zodpovědný za veškeré dění v našem organismu a ovládá základní centra dýchání, trávení i srdečního tepu. Má stěžejní úlohu v ovládání pohybu, jelikož signály pro řízení našeho těla k nám přicházejí z mozkové kůry a jsou jí též ovládány. Smyslové vnímání se také připisuje tomuto výkonnému "procesoru". Lze si vůbec představit člověka, který by se mohl obejít bez orgánu, jenž všechny tyto funkce koordinuje? Je těžko uvěřitelné, že někteří jedinci údajně absenci mozku vůbec nepociťují.

Zdroj: https://www.magazin2000.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=591:iq-bezmozku&catid=56:islo-3-2013&Itemid=17